Stejně tak, jako studené mořské proudy už po staletí bičují norské pobřeží a neúnavné deště zavlažují nehostinné skandinávské hory, dolují tito Norové svojí těžkou a neúprosnou hudbou ze svých posluchačů pestrou škálu emocí. Stejně tak, jako dokáže být severská příroda zároveň drsná i překrásná, dokážou i MADDER MORTEM ve svých hudebních vizích až s překvapivou samozřejmostí míchat naprostou beznaděj a agónii s krásou a oduševnělostí. Nezaměnitelnost jejich rukopisu, který si s každou další deskou postupně zdokonalují, dostává po třech letech další výrazný pilíř.

Je to zvláštní. Zatímco koncertní provedení tvorby MADDER MORTEM bylo pro mě vcelku zklamáním, tak intenzita prožitků z jejich studiových nahrávek je i po letech stejně silná. V případě „Deadlands“ možná i čím dál silnější. Toto album disponovalo velice sevřenou a neútěšnou atmosférou, jejíž otěže byly částečně povoleny na desce „Desiderata“ z roku 2006. Poněkud písničkovějšího přístupu, který se v prvním plánu nesnažil budovat nějaký ucelenější koncept, se kapela drží i na novince. Ta ještě více přenáší těžiště emocí od těch těžce pochmurných na přeci jen optimističtější nálady. Poklidný rozjezd úvodní „Formaldehyde“ jako by tuto skutečnost signalizoval hned od počátku. Kapela předvádí snahu nezahltit ihned posluchače palbou neurotických nálad a hlas Agnete působí spíše uklidňujícím dojmem. MADDER MORTEM se však v jádru měnit nehodlají, takže netrvá dlouho a už v závěru úvodní skladby přicházejí i vypjaté momenty a expresivní vokální polohy typické pro jejich předchozí tvorbu.

Novinka je postavená především na častějším střídání poklidnějších momentů s těmi agresivnějšími. Koncentrace negativních emocí a zloby je prostřednictvím charismatického hlasu Agnete Kirkevaag stále přítomna, ale mnohem častěji dochází k uvolnění napětí v podobě poklidných zpěvných momentů, které nezřídka zacházejí až do éterických vokálních poloh. Výraz norských tak nyní působí o poznání umírněněji a klidněji. Pod povrchem však stále bublá dostatečné silný vulkán, schopný okamžité erupce. Nechat se až příliš ukolébat dvojicí skladeb „The Little Things“ (tedy zejméne její první polovinou) a hlavně „Armour“ je voda na mlýn MADDER MORTEM. Voda, která vás v „A Different Kind Of Hell“ dokonale semele. Hřmící kytary s neurotickým riffem na pozadí jsou spíše tou hodnější polovinou dvojice, jejíž druhou část tvoří nekompromisně hysterický vokál zpěvačky. Těžkotonážními a obhroublými kytarovými riffy je i přes nespornou snahu o přeci jen pestřejší aranžmá prosyceno i „Eight Ways“. Zvuk, který norskou skupinu jasně definuje, doznal některých „vylepšení“, jakými jsou častější zvolňující poloakustické pasáže, či téměř celé skladby („All I Know“) a taktéž obohacení v podobě zvýšeného důrazu na „přívětivější“ melodie.

MADDER MORTEM jsou stále ve své standardní, rozuměj výborné formě. Jejich písně posouvají výrazivo kapely do atraktivnějších sfér pro širší posluchačskou obec. Stále si však zachovávají svůj typický těžký a nelítostný sound. Škoda jen, že v případě jejich novinky se nelze ubránit jisté nadprodukci. Zkrátka, kdyby deska byla kratší o dvě skladby, byl byl výsledný dojem ještě podstatně lepší. A kdyby všechny zbylé měly stejný dramatický náboj a strhující emoce jako „Life, Lust & Liberty“, tak je výsledné hodnocení na maximální možné hodnotě. Na každý pád však velmi dobré album!